Důležité maličkosti

Ano. Důležité maličkosti. Právě ony dávají mému životu smysl. Nedokážu si představit svůj život bez nich. Tvoří mě a svět okolo. Důležité maličkosti. O tomhle tu píšu? Ptáte se možná. Odpověď zní ANO. Píšu tu opravdu o důležitých maličkostech. Přijde vám to asi divné. Chápu. Většina z vás už si totiž ani neuvědomuje, co to vlastně ty důležité maličkosti jsou a jejich význam. Bereme je totiž už jako samozřejmost. Jejich hodnotu si uvědomíme, až když o ně přijdeme. Ale já se teď snažím všechny tyhle důležité maličkosti vnímat a vážit si jich. A je to opravdu bezva.

Co že to vlastně ty důležité maličkosti jsou? Jsou to věci nebo chvíle, které postupně začínáme brát jako samozřejmost. Pro mě to jsou například: domov, láska rodičů, pusa od lásky, objetí, úsměv, pozdrav a spousta jiných. Už jen to, že vás někdo pozdraví je důležitá maličkost. To, že máte domov- místo, kam se můžete vracet a máte v něm pocit bezpečí. Vám to připadá jako samozřejmost, jsou ale lidé, kteří to nemají. Nemají to a chybí jim to. A my si toho mnohdy ani nevážíme. A uvědomíme si to až když o to přijdeme.

Mě k tomu pomohlo to, čím jsme si musela projít. To, že jsem byla sama a nic neměla mi otevřelo oči. Teď vnímám všechny tyhle krásné a vzácné důležité maličkosti. Když se probudím doma, v pohodlné teplé posteli, najím se, obleču se a jdu do školy. Né každý tohle má. Moji přátelé a to, co pro mě dělají. Avšak samozřejmě na prvním místě je moje láska. On, který tu je pro mě, přestože ví, jaká jsem. On jediný mě opravdu zná. On a možná moje máma. Nikdo jiný mě nezná tak dokonale. Všechny chvíle, kdy jsem s ním. Všechny doteky, polibky. Tep jeho srdce. Jeho vůně. Vlasy. Hlas. Jeho láska ke mně. Prostě tohle všechno, co zažívám jenom s ním a jenom díky němu. Všeho si neskutečně vážím a nikdy o to nechci přijít. Bohužel vím, že málokdy opravdu funguje slovo "navždy".. Všechno někdy skončí a my se s tím prostě musíme smířit, přenést se přes to a jít svou cestou dál. Takhle to v životě funguje. Mám opravdu strach, že se nám to nějak pokazí. Opravdu strašně moc by mi to ublížilo. Ale myslím, že se to jen tak nestane. Navzájem se milujeme a ani jeden z nás o to nechce přijít. To je důležité. Proto můžu jen doufat, že nám to dlouho vydrží a my budeme šťastní spolu a já si budu dál užívat těch nádherných důležitých maličkostí s ním. A budu doufat, že si jich budu vždycky vážit, protože je nejhorší, když něco takového začnete brát jako samozřejmost. Prostě je to špatně. Tak si svých důležitých maličkostí važte, vnímejte je a snažte se nebrát je jako samozřejmost.

Já, minulost a přítomnost

Přemýšlím, jak bych asi měla začít. Nejprve bych asi měla napsat něco o sobě.
Je mi 15let. V červenci mi bude 16. Jsem praštěná puberťačka, která všechno strašně moc prožívá a je emocionálně narušená. Ano, je to pravda. Občas jsem příliš dramatická, a všechno moc řeším, vždy mě to ale přejde. Jsme citlivá a rozbrečí nebo urazí mě i hloupost. Jsem drzá. Na lidi, kteří mi nějakým způsobem ublíží umím být pěkně zlá. Když se zamiluju, nedokážu se jen tak odmilovat... Prostě to nejde. V životě jsem si prošla velmi těžkými zkouškami. Musela jsem přetrpět hodně bolesti. Bolest mění lidi a já sama na sobě poznávám, že se na mě odrazila. Změnila jsem se. Ale myslím, že v lepším smyslu. Někteří lidé, kteří kdysi byli velkou částí mého života tvrdí, že k horšímu a že jim chybí moje "staré časy". Jenže pravda je taková, že lidi říkají, že jsme se změnili, když přestaneme dělat to, co chtějí oni. Já jsem za ty změny ráda. A ikdyž někdy vyvádím hlouposti, jsem ráda, že jsem taková. Jsem prostě taková jaká jsem a okolí mě buď musí vzít i s mými "vadami", nebo mě nechat být. Tvrdím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Takže ať už se zachovám jakkoliv, vždy to má svůj důvod a mnohdy i velký význam. To je tak asi všechno, co sem napíšu ohledně svého popisu.

Dále bych sem chtěla napsat úlomek mé blízké minulosti. Byla to láska. Byla to velká zamilovanost, bohužel ale do nesprávné osoby. Prostě to nevyšlo a asi po týdnu jsme to utli úplně. A já začala blbnout. Byla jsem tak zamilovaná a zároveň jsem měla pocit, že ho nenávidím, až jsem nevěděla co mám se sebou dělat. Potkala jsem se i s řezáním. Deprese. Smutek. Pocit samoty. Nenávist. Bolest. Kdyby tady pro mě nebyli moje nejdůležitější osoby, byla tu i možnost, že už bych tu vlastně nebyla. Nikdy se ale nedozvím, jestli bych to opravdu dotáhla do konce. Myslím ale, že ne. Myslím, že by se vždy našla alespoň jedna důležitá maličkost, která by mi v tom zabránila... Všechno ale mělo být jinak. Všechno je jinak. Nejvíce mi pomohl kamarád. Opravdu neskutečně moc mě podržel, aniž by o tom on sám nějak moc věděl. Zase ty důležité maličkosti. Ano, ty jsou nejpodstatnější v mém životě. Dopadlo to všechno ale úplně jinak. Ten kamarád tu byl pro mě. Já pro něj měla slabost. Velkou slabost. Hodně velkou slabost. Až se to jednoho dne všechno úplně změnilo a mě se otevřela nová část mého života. A jsme tam, kde jsem teď. Se zápornými vzpomínkami na minulost, ale s vědomím, že tu jsou lidé, kteří tu jsou pro mě a i v nejhorším mě podrží. Jsem za to neskutečně vděčná.

Přítomnost? ANO! Jsem šťastná. Jsem zamilovaná. Jsem spokojená. Uzavřela jsem minulost do černé krabičky a zasunula ji do nejzazšího místa mé duše. Nyní jsem šťastná se svým zlatíčkem (výše zmiňovaném jako kamarád) a 12.března jsme spolu 2 měsíce. Prožívám s ním ty nejkrásnější chvíle mého života. Miluji ho nejvíc, jak jsem kdy koho milovala. Jsem s ním nejšťastnější za celý svůj život. I okolí mi to říká. Užívám si každý okamžik s ním a vzhledem k mé minulosti si toho neskutečně vážím a cením. Ne jako někteří lidé, kteří si uvědomí, co vlastně měli až po tom, co o to přijdou. Já to vím a užívám každého okamžiku. Udělám a obětuju strašně moc pro to, aby nám to vydrželo a my byli spolu šťastní. Dovolím si říct, že nám to skvěle klape. Začátek byl sice těžký, hlavně kvůli mě. Protože jsem ještě nebyla plně zahojená z předešlé bolesti a měla jsem prostě děsný strach, že se to pokazí a já budu muset prožívat ještě větší bolest. Naštěstí jsem se díky němu přes to přenesla hlavně díky tomu, že jsem pochopila, že mě doopravdy miluje.Že o mě stojí i přes to, že ví, že jsem jaká jsem. Prvně jsem ho hodně vázala a visela na něm jako klíště. Později jsem si to vyčítala. Pak mě to tak nějak přešlo. Uvědomila jsem si, že nás jen nějaká maličkost nerozdělí a já si s ním můžu být jistá. Vytvořila jsem si k němu velkou důvěru. Důvěru, že mě nepodvede, že mi neublíží ani nic podobného. Proto už nemám problém s tím, dát mu trochu volnosti. On potřebuje volnost a já mám taky ráda takový ten osobní čas, kdy si můžete dělat věci pro sebe. Zkrátka a jednoduše jsme stále v kontaktu, vídáme se ve škole téměř každý den a spolu jako opravdu "spolu" býváme, když máme oba čas. Obvykle tak 2-3dny za týden. Je to tak akorát. Někdy málo, někdy dost. Ale jsem spokojená :)

Tak, a to by mělo stačit jako seznámení s mou přítomností a blízkou minulostí ;)

Proč vlastně tenhle blog

Ahoj.
Asi bych sem měla naspat, proč jsme vytvořila tenhle blog. Vlastně ani nepočítám s tím, že sem bude chodit kupa lidí a komentovat mi moje příspěvky. Abych řekla pravdu, ani to nechci. Tenhle blog si vytvářím sama pro sebe. Chci sem psát svůj život. Svoje zážitky. Svoje nádherné, i horší až nejstrašnější dny mého života. Důležité maličkosti. Podstatné záležitosti. Všechno, co si chci nějakým způsobem uchovat. Abych jednou za čas otevřela tenhle blog, přečetla si ony příspěvky a vzpomínky se mi krásně vyplavily napovrch. Aby mi prostě zůstali v živé paměti. Je to pro mě důležité. Jsem prostě taková.