Levné knihy:
Kniha 59Kč
Roosmann:
Lak 29Kč
Second Hand:
Tílko 29Kč
3/4 Rifle 29Kč
Terranova:
Letní kalhoty 79Kč (z 669Kč)
Tričko 79Kč (ze 399Kč)
Šortky 129Kč (z 669Kč)
New Yourker:
Rifle 249Kč (ze 799Kč)
středa 30. července 2014
Shopping #2
Řekla jsem si, že budou končit výprodeje a já potřebuju rifle, tak se tam ještě jednou sjedu podívat :) Nojo, zase jsem si udělala radost :D :)
Shopping #1
14.7.2014 jsem jela do Brna nakupovat a mám spoustu skvělých úlovků! Samozřejmě jsem všechno koupila po slevách a udělala si velkou radost! :)
Tákže tady jsou věci, které jsem si koupila v Terranově:
Mikina s 3/4 rukávem- 109Kč
Šortky 189Kč
Krátké tričko 49Kč
Tričko 79Kč
Tričko 109Kč
Second hand:
Tílko (HM) 29Kč
Tílko (Gate) 29Kč
Svetřík (Promod) 29Kč
Svetřík (HM) 29Kč
A potom jsme jeli v úterý 22.7. s ním do Olympie:
New Yourker:
Tričko 129Kč
New Yourker:
Tričko 129Kč
Roosmann:
Lak 29Kč
No nejsou to skvělé úlovky? :) (samozřejmě je Filípek nejskvělejší úlovek! :D :) )
Broučínek můj :3
Když přišel můj "zlom" a já se rozhodla, že začnu nový příběh, taky se tak stalo. Psala jsem si s různými neznámými kluky, moc se mi nedařilo.. Až když potom v jedné přidávací skupině na facebooku jsem si přidala jednoho dalšího. Bydliště měl psané Zastávka u Brna. Už z toho bydliště, že je v názvu "Brno" jsem usoudila, že nebydlí extra daleko, a že by mohlo mít cenu mu napsat. Tak jsem taky udělala.. Hned z prvních zpráv, co jsem od něj dostala, jsem si na něj udělala dobrý obrázek. Byla jsem moooc ráda. Dalo se s ním dobře psát, přišel mi inteligentní a psal zprávy, ze kterých tak nějak vycházela pozitivní energie. A to se mi samozřejmě zalíbilo. Psali jsme si asi 2 týdny a domluvili jsme se, že se sejdeme. Sešli jsme se ve čtvrtek 17.7. v Brně. Když jsem přijížděla do Brna, říkala jsem si různý věci jako "že to jenom zkusím, o nic nejde, nebuď zklamaná". Když jsem ho viděla, přišel mi moc fajn. Strávili jsme spolu celý den a ten utekl jako nic. A když jsem pak jela ve vlaku zpět, přemýšlela jsem o tom, že jsem vlastně nebyla ani minimálně zklamaná. Spíš mile překvapená. Byl to totiž kluk, jakého jsem si vysnila. Milý, hodný, vysoký, starší, sympatický, rozuměli jsme si.. Prostě mi to udělalo radost :) No a pak jsme si psali dál, sešli se znovu, poprvé se líbali.. No a zítra to budou dva týdny, co jsme spolu :) Den s ním strašně uteče. Můžu s ním být svá, nepřetvařovat se a nedělat ze sebe něco, co nejsem. Jsem s ním šťastná. Spokojená.
Jsem ráda, že jsem to nevzdala a šla cestou dál, protože jinak bych k němu nikdy nedošla :).
"Nikdy to nebude takové, jako předtím. Ale může to být takové, jako ještě nikdy" a je to pravda! :3
Dostala jsem od něj k narozeninám úžasného plyšového medvídka :3 a prostě je oba miluju <3
Jsem ráda, že jsem to nevzdala a šla cestou dál, protože jinak bych k němu nikdy nedošla :).
"Nikdy to nebude takové, jako předtím. Ale může to být takové, jako ještě nikdy" a je to pravda! :3
Dostala jsem od něj k narozeninám úžasného plyšového medvídka :3 a prostě je oba miluju <3
Všemu je někdy konec
Konec.. co to vlastně je ten "konec"? Ukončení nějakého příběhu, nebo začátek nového příběhu? Je to zvláštní slovo s ještě zvláštnějším významem.
Ano. Skončil další příběh. Můj příběh s ním. S Martinem. Byla jsem vážně šťastná, zamilovaná a moc jsem si toho všeho vážila. Jenže postupem času se ukázalo, že on to má jinak. Přišla kamarádka, a přesto, že ji vůbec neznal, mě nechal kvůli ní. Ona ho odmítla, z nás se opět stali "kamarádi". Já ho pořád milovala a strašně si přála, abychom byli opět spolu. Už jsme spolu skoro zase byli, kdyby má, v té době nejlepší, kamarádka, která mě utěšovala a držela při životě, neselhala, nepozvala ho do stanu a celé to nezvorala. Jo, nenáviděla jsem ji za to. A ho taky. Ale vlastně jsem za to už i ráda. Byla to hodně velká rána. Strašná bolest.. Nelze to ani popsat, kdo zažil, ví, kdo nezažil, nepochopí. Ale už je to všechno za mnou a já na to koukám s nadhledem. Naštěstí pro mě to bylo těsně před začátkem prázdnin a odchodu ze školy- 9.ročníku. Je už jsem nemusela vídat.. Tak jsem několik týdnů byla jen sama se sebou a se svými myšlenkami. Všechno jsem pořádně promyslela a rozhodla se, že mi to za to vážně nestojí. Že láska je hodně, ale musí být oboustranná. Já se natrápila až moc. A tak jsem si konečně řekla: "A dost!". Začala na něj být hnusná. Lidi z minulosti vymazala a rozhodla se, že začnu svůj nový příběh. A tak se taky stalo :) Teď už na to vzpomínám jako na nepěknou minulost, která mi toho dala strašně moc. Zážitky, zkušenosti.. Vše se děje z nějakého důvodu. Na všem lze nalézt alespoň malinké pozitivum. Je dobré se tím řídit :)
12.1.2014- 15.3.2014
Ano. Skončil další příběh. Můj příběh s ním. S Martinem. Byla jsem vážně šťastná, zamilovaná a moc jsem si toho všeho vážila. Jenže postupem času se ukázalo, že on to má jinak. Přišla kamarádka, a přesto, že ji vůbec neznal, mě nechal kvůli ní. Ona ho odmítla, z nás se opět stali "kamarádi". Já ho pořád milovala a strašně si přála, abychom byli opět spolu. Už jsme spolu skoro zase byli, kdyby má, v té době nejlepší, kamarádka, která mě utěšovala a držela při životě, neselhala, nepozvala ho do stanu a celé to nezvorala. Jo, nenáviděla jsem ji za to. A ho taky. Ale vlastně jsem za to už i ráda. Byla to hodně velká rána. Strašná bolest.. Nelze to ani popsat, kdo zažil, ví, kdo nezažil, nepochopí. Ale už je to všechno za mnou a já na to koukám s nadhledem. Naštěstí pro mě to bylo těsně před začátkem prázdnin a odchodu ze školy- 9.ročníku. Je už jsem nemusela vídat.. Tak jsem několik týdnů byla jen sama se sebou a se svými myšlenkami. Všechno jsem pořádně promyslela a rozhodla se, že mi to za to vážně nestojí. Že láska je hodně, ale musí být oboustranná. Já se natrápila až moc. A tak jsem si konečně řekla: "A dost!". Začala na něj být hnusná. Lidi z minulosti vymazala a rozhodla se, že začnu svůj nový příběh. A tak se taky stalo :) Teď už na to vzpomínám jako na nepěknou minulost, která mi toho dala strašně moc. Zážitky, zkušenosti.. Vše se děje z nějakého důvodu. Na všem lze nalézt alespoň malinké pozitivum. Je dobré se tím řídit :)
12.1.2014- 15.3.2014
neděle 9. března 2014
Důležité maličkosti
Ano. Důležité maličkosti. Právě ony dávají mému životu smysl. Nedokážu si představit svůj život bez nich. Tvoří mě a svět okolo. Důležité maličkosti. O tomhle tu píšu? Ptáte se možná. Odpověď zní ANO. Píšu tu opravdu o důležitých maličkostech. Přijde vám to asi divné. Chápu. Většina z vás už si totiž ani neuvědomuje, co to vlastně ty důležité maličkosti jsou a jejich význam. Bereme je totiž už jako samozřejmost. Jejich hodnotu si uvědomíme, až když o ně přijdeme. Ale já se teď snažím všechny tyhle důležité maličkosti vnímat a vážit si jich. A je to opravdu bezva.
Co že to vlastně ty důležité maličkosti jsou? Jsou to věci nebo chvíle, které postupně začínáme brát jako samozřejmost. Pro mě to jsou například: domov, láska rodičů, pusa od lásky, objetí, úsměv, pozdrav a spousta jiných. Už jen to, že vás někdo pozdraví je důležitá maličkost. To, že máte domov- místo, kam se můžete vracet a máte v něm pocit bezpečí. Vám to připadá jako samozřejmost, jsou ale lidé, kteří to nemají. Nemají to a chybí jim to. A my si toho mnohdy ani nevážíme. A uvědomíme si to až když o to přijdeme.
Mě k tomu pomohlo to, čím jsme si musela projít. To, že jsem byla sama a nic neměla mi otevřelo oči. Teď vnímám všechny tyhle krásné a vzácné důležité maličkosti. Když se probudím doma, v pohodlné teplé posteli, najím se, obleču se a jdu do školy. Né každý tohle má. Moji přátelé a to, co pro mě dělají. Avšak samozřejmě na prvním místě je moje láska. On, který tu je pro mě, přestože ví, jaká jsem. On jediný mě opravdu zná. On a možná moje máma. Nikdo jiný mě nezná tak dokonale. Všechny chvíle, kdy jsem s ním. Všechny doteky, polibky. Tep jeho srdce. Jeho vůně. Vlasy. Hlas. Jeho láska ke mně. Prostě tohle všechno, co zažívám jenom s ním a jenom díky němu. Všeho si neskutečně vážím a nikdy o to nechci přijít. Bohužel vím, že málokdy opravdu funguje slovo "navždy".. Všechno někdy skončí a my se s tím prostě musíme smířit, přenést se přes to a jít svou cestou dál. Takhle to v životě funguje. Mám opravdu strach, že se nám to nějak pokazí. Opravdu strašně moc by mi to ublížilo. Ale myslím, že se to jen tak nestane. Navzájem se milujeme a ani jeden z nás o to nechce přijít. To je důležité. Proto můžu jen doufat, že nám to dlouho vydrží a my budeme šťastní spolu a já si budu dál užívat těch nádherných důležitých maličkostí s ním. A budu doufat, že si jich budu vždycky vážit, protože je nejhorší, když něco takového začnete brát jako samozřejmost. Prostě je to špatně. Tak si svých důležitých maličkostí važte, vnímejte je a snažte se nebrát je jako samozřejmost.
Co že to vlastně ty důležité maličkosti jsou? Jsou to věci nebo chvíle, které postupně začínáme brát jako samozřejmost. Pro mě to jsou například: domov, láska rodičů, pusa od lásky, objetí, úsměv, pozdrav a spousta jiných. Už jen to, že vás někdo pozdraví je důležitá maličkost. To, že máte domov- místo, kam se můžete vracet a máte v něm pocit bezpečí. Vám to připadá jako samozřejmost, jsou ale lidé, kteří to nemají. Nemají to a chybí jim to. A my si toho mnohdy ani nevážíme. A uvědomíme si to až když o to přijdeme.
Mě k tomu pomohlo to, čím jsme si musela projít. To, že jsem byla sama a nic neměla mi otevřelo oči. Teď vnímám všechny tyhle krásné a vzácné důležité maličkosti. Když se probudím doma, v pohodlné teplé posteli, najím se, obleču se a jdu do školy. Né každý tohle má. Moji přátelé a to, co pro mě dělají. Avšak samozřejmě na prvním místě je moje láska. On, který tu je pro mě, přestože ví, jaká jsem. On jediný mě opravdu zná. On a možná moje máma. Nikdo jiný mě nezná tak dokonale. Všechny chvíle, kdy jsem s ním. Všechny doteky, polibky. Tep jeho srdce. Jeho vůně. Vlasy. Hlas. Jeho láska ke mně. Prostě tohle všechno, co zažívám jenom s ním a jenom díky němu. Všeho si neskutečně vážím a nikdy o to nechci přijít. Bohužel vím, že málokdy opravdu funguje slovo "navždy".. Všechno někdy skončí a my se s tím prostě musíme smířit, přenést se přes to a jít svou cestou dál. Takhle to v životě funguje. Mám opravdu strach, že se nám to nějak pokazí. Opravdu strašně moc by mi to ublížilo. Ale myslím, že se to jen tak nestane. Navzájem se milujeme a ani jeden z nás o to nechce přijít. To je důležité. Proto můžu jen doufat, že nám to dlouho vydrží a my budeme šťastní spolu a já si budu dál užívat těch nádherných důležitých maličkostí s ním. A budu doufat, že si jich budu vždycky vážit, protože je nejhorší, když něco takového začnete brát jako samozřejmost. Prostě je to špatně. Tak si svých důležitých maličkostí važte, vnímejte je a snažte se nebrát je jako samozřejmost.
sobota 8. března 2014
Já, minulost a přítomnost
Přemýšlím, jak bych asi měla začít. Nejprve bych asi měla napsat něco o sobě.
Je mi 15let. V červenci mi bude 16. Jsem praštěná puberťačka, která všechno strašně moc prožívá a je emocionálně narušená. Ano, je to pravda. Občas jsem příliš dramatická, a všechno moc řeším, vždy mě to ale přejde. Jsme citlivá a rozbrečí nebo urazí mě i hloupost. Jsem drzá. Na lidi, kteří mi nějakým způsobem ublíží umím být pěkně zlá. Když se zamiluju, nedokážu se jen tak odmilovat... Prostě to nejde. V životě jsem si prošla velmi těžkými zkouškami. Musela jsem přetrpět hodně bolesti. Bolest mění lidi a já sama na sobě poznávám, že se na mě odrazila. Změnila jsem se. Ale myslím, že v lepším smyslu. Někteří lidé, kteří kdysi byli velkou částí mého života tvrdí, že k horšímu a že jim chybí moje "staré časy". Jenže pravda je taková, že lidi říkají, že jsme se změnili, když přestaneme dělat to, co chtějí oni. Já jsem za ty změny ráda. A ikdyž někdy vyvádím hlouposti, jsem ráda, že jsem taková. Jsem prostě taková jaká jsem a okolí mě buď musí vzít i s mými "vadami", nebo mě nechat být. Tvrdím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Takže ať už se zachovám jakkoliv, vždy to má svůj důvod a mnohdy i velký význam. To je tak asi všechno, co sem napíšu ohledně svého popisu.
Dále bych sem chtěla napsat úlomek mé blízké minulosti. Byla to láska. Byla to velká zamilovanost, bohužel ale do nesprávné osoby. Prostě to nevyšlo a asi po týdnu jsme to utli úplně. A já začala blbnout. Byla jsem tak zamilovaná a zároveň jsem měla pocit, že ho nenávidím, až jsem nevěděla co mám se sebou dělat. Potkala jsem se i s řezáním. Deprese. Smutek. Pocit samoty. Nenávist. Bolest. Kdyby tady pro mě nebyli moje nejdůležitější osoby, byla tu i možnost, že už bych tu vlastně nebyla. Nikdy se ale nedozvím, jestli bych to opravdu dotáhla do konce. Myslím ale, že ne. Myslím, že by se vždy našla alespoň jedna důležitá maličkost, která by mi v tom zabránila... Všechno ale mělo být jinak. Všechno je jinak. Nejvíce mi pomohl kamarád. Opravdu neskutečně moc mě podržel, aniž by o tom on sám nějak moc věděl. Zase ty důležité maličkosti. Ano, ty jsou nejpodstatnější v mém životě. Dopadlo to všechno ale úplně jinak. Ten kamarád tu byl pro mě. Já pro něj měla slabost. Velkou slabost. Hodně velkou slabost. Až se to jednoho dne všechno úplně změnilo a mě se otevřela nová část mého života. A jsme tam, kde jsem teď. Se zápornými vzpomínkami na minulost, ale s vědomím, že tu jsou lidé, kteří tu jsou pro mě a i v nejhorším mě podrží. Jsem za to neskutečně vděčná.
Přítomnost? ANO! Jsem šťastná. Jsem zamilovaná. Jsem spokojená. Uzavřela jsem minulost do černé krabičky a zasunula ji do nejzazšího místa mé duše. Nyní jsem šťastná se svým zlatíčkem (výše zmiňovaném jako kamarád) a 12.března jsme spolu 2 měsíce. Prožívám s ním ty nejkrásnější chvíle mého života. Miluji ho nejvíc, jak jsem kdy koho milovala. Jsem s ním nejšťastnější za celý svůj život. I okolí mi to říká. Užívám si každý okamžik s ním a vzhledem k mé minulosti si toho neskutečně vážím a cením. Ne jako někteří lidé, kteří si uvědomí, co vlastně měli až po tom, co o to přijdou. Já to vím a užívám každého okamžiku. Udělám a obětuju strašně moc pro to, aby nám to vydrželo a my byli spolu šťastní. Dovolím si říct, že nám to skvěle klape. Začátek byl sice těžký, hlavně kvůli mě. Protože jsem ještě nebyla plně zahojená z předešlé bolesti a měla jsem prostě děsný strach, že se to pokazí a já budu muset prožívat ještě větší bolest. Naštěstí jsem se díky němu přes to přenesla hlavně díky tomu, že jsem pochopila, že mě doopravdy miluje.Že o mě stojí i přes to, že ví, že jsem jaká jsem. Prvně jsem ho hodně vázala a visela na něm jako klíště. Později jsem si to vyčítala. Pak mě to tak nějak přešlo. Uvědomila jsem si, že nás jen nějaká maličkost nerozdělí a já si s ním můžu být jistá. Vytvořila jsem si k němu velkou důvěru. Důvěru, že mě nepodvede, že mi neublíží ani nic podobného. Proto už nemám problém s tím, dát mu trochu volnosti. On potřebuje volnost a já mám taky ráda takový ten osobní čas, kdy si můžete dělat věci pro sebe. Zkrátka a jednoduše jsme stále v kontaktu, vídáme se ve škole téměř každý den a spolu jako opravdu "spolu" býváme, když máme oba čas. Obvykle tak 2-3dny za týden. Je to tak akorát. Někdy málo, někdy dost. Ale jsem spokojená :)
Tak, a to by mělo stačit jako seznámení s mou přítomností a blízkou minulostí ;)
Je mi 15let. V červenci mi bude 16. Jsem praštěná puberťačka, která všechno strašně moc prožívá a je emocionálně narušená. Ano, je to pravda. Občas jsem příliš dramatická, a všechno moc řeším, vždy mě to ale přejde. Jsme citlivá a rozbrečí nebo urazí mě i hloupost. Jsem drzá. Na lidi, kteří mi nějakým způsobem ublíží umím být pěkně zlá. Když se zamiluju, nedokážu se jen tak odmilovat... Prostě to nejde. V životě jsem si prošla velmi těžkými zkouškami. Musela jsem přetrpět hodně bolesti. Bolest mění lidi a já sama na sobě poznávám, že se na mě odrazila. Změnila jsem se. Ale myslím, že v lepším smyslu. Někteří lidé, kteří kdysi byli velkou částí mého života tvrdí, že k horšímu a že jim chybí moje "staré časy". Jenže pravda je taková, že lidi říkají, že jsme se změnili, když přestaneme dělat to, co chtějí oni. Já jsem za ty změny ráda. A ikdyž někdy vyvádím hlouposti, jsem ráda, že jsem taková. Jsem prostě taková jaká jsem a okolí mě buď musí vzít i s mými "vadami", nebo mě nechat být. Tvrdím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Takže ať už se zachovám jakkoliv, vždy to má svůj důvod a mnohdy i velký význam. To je tak asi všechno, co sem napíšu ohledně svého popisu.
Dále bych sem chtěla napsat úlomek mé blízké minulosti. Byla to láska. Byla to velká zamilovanost, bohužel ale do nesprávné osoby. Prostě to nevyšlo a asi po týdnu jsme to utli úplně. A já začala blbnout. Byla jsem tak zamilovaná a zároveň jsem měla pocit, že ho nenávidím, až jsem nevěděla co mám se sebou dělat. Potkala jsem se i s řezáním. Deprese. Smutek. Pocit samoty. Nenávist. Bolest. Kdyby tady pro mě nebyli moje nejdůležitější osoby, byla tu i možnost, že už bych tu vlastně nebyla. Nikdy se ale nedozvím, jestli bych to opravdu dotáhla do konce. Myslím ale, že ne. Myslím, že by se vždy našla alespoň jedna důležitá maličkost, která by mi v tom zabránila... Všechno ale mělo být jinak. Všechno je jinak. Nejvíce mi pomohl kamarád. Opravdu neskutečně moc mě podržel, aniž by o tom on sám nějak moc věděl. Zase ty důležité maličkosti. Ano, ty jsou nejpodstatnější v mém životě. Dopadlo to všechno ale úplně jinak. Ten kamarád tu byl pro mě. Já pro něj měla slabost. Velkou slabost. Hodně velkou slabost. Až se to jednoho dne všechno úplně změnilo a mě se otevřela nová část mého života. A jsme tam, kde jsem teď. Se zápornými vzpomínkami na minulost, ale s vědomím, že tu jsou lidé, kteří tu jsou pro mě a i v nejhorším mě podrží. Jsem za to neskutečně vděčná.
Přítomnost? ANO! Jsem šťastná. Jsem zamilovaná. Jsem spokojená. Uzavřela jsem minulost do černé krabičky a zasunula ji do nejzazšího místa mé duše. Nyní jsem šťastná se svým zlatíčkem (výše zmiňovaném jako kamarád) a 12.března jsme spolu 2 měsíce. Prožívám s ním ty nejkrásnější chvíle mého života. Miluji ho nejvíc, jak jsem kdy koho milovala. Jsem s ním nejšťastnější za celý svůj život. I okolí mi to říká. Užívám si každý okamžik s ním a vzhledem k mé minulosti si toho neskutečně vážím a cením. Ne jako někteří lidé, kteří si uvědomí, co vlastně měli až po tom, co o to přijdou. Já to vím a užívám každého okamžiku. Udělám a obětuju strašně moc pro to, aby nám to vydrželo a my byli spolu šťastní. Dovolím si říct, že nám to skvěle klape. Začátek byl sice těžký, hlavně kvůli mě. Protože jsem ještě nebyla plně zahojená z předešlé bolesti a měla jsem prostě děsný strach, že se to pokazí a já budu muset prožívat ještě větší bolest. Naštěstí jsem se díky němu přes to přenesla hlavně díky tomu, že jsem pochopila, že mě doopravdy miluje.Že o mě stojí i přes to, že ví, že jsem jaká jsem. Prvně jsem ho hodně vázala a visela na něm jako klíště. Později jsem si to vyčítala. Pak mě to tak nějak přešlo. Uvědomila jsem si, že nás jen nějaká maličkost nerozdělí a já si s ním můžu být jistá. Vytvořila jsem si k němu velkou důvěru. Důvěru, že mě nepodvede, že mi neublíží ani nic podobného. Proto už nemám problém s tím, dát mu trochu volnosti. On potřebuje volnost a já mám taky ráda takový ten osobní čas, kdy si můžete dělat věci pro sebe. Zkrátka a jednoduše jsme stále v kontaktu, vídáme se ve škole téměř každý den a spolu jako opravdu "spolu" býváme, když máme oba čas. Obvykle tak 2-3dny za týden. Je to tak akorát. Někdy málo, někdy dost. Ale jsem spokojená :)
Tak, a to by mělo stačit jako seznámení s mou přítomností a blízkou minulostí ;)
Proč vlastně tenhle blog
Ahoj.
Asi bych sem měla naspat, proč jsme vytvořila tenhle blog. Vlastně ani nepočítám s tím, že sem bude chodit kupa lidí a komentovat mi moje příspěvky. Abych řekla pravdu, ani to nechci. Tenhle blog si vytvářím sama pro sebe. Chci sem psát svůj život. Svoje zážitky. Svoje nádherné, i horší až nejstrašnější dny mého života. Důležité maličkosti. Podstatné záležitosti. Všechno, co si chci nějakým způsobem uchovat. Abych jednou za čas otevřela tenhle blog, přečetla si ony příspěvky a vzpomínky se mi krásně vyplavily napovrch. Aby mi prostě zůstali v živé paměti. Je to pro mě důležité. Jsem prostě taková.
Asi bych sem měla naspat, proč jsme vytvořila tenhle blog. Vlastně ani nepočítám s tím, že sem bude chodit kupa lidí a komentovat mi moje příspěvky. Abych řekla pravdu, ani to nechci. Tenhle blog si vytvářím sama pro sebe. Chci sem psát svůj život. Svoje zážitky. Svoje nádherné, i horší až nejstrašnější dny mého života. Důležité maličkosti. Podstatné záležitosti. Všechno, co si chci nějakým způsobem uchovat. Abych jednou za čas otevřela tenhle blog, přečetla si ony příspěvky a vzpomínky se mi krásně vyplavily napovrch. Aby mi prostě zůstali v živé paměti. Je to pro mě důležité. Jsem prostě taková.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)