Je mi 15let. V červenci mi bude 16. Jsem praštěná puberťačka, která všechno strašně moc prožívá a je emocionálně narušená. Ano, je to pravda. Občas jsem příliš dramatická, a všechno moc řeším, vždy mě to ale přejde. Jsme citlivá a rozbrečí nebo urazí mě i hloupost. Jsem drzá. Na lidi, kteří mi nějakým způsobem ublíží umím být pěkně zlá. Když se zamiluju, nedokážu se jen tak odmilovat... Prostě to nejde. V životě jsem si prošla velmi těžkými zkouškami. Musela jsem přetrpět hodně bolesti. Bolest mění lidi a já sama na sobě poznávám, že se na mě odrazila. Změnila jsem se. Ale myslím, že v lepším smyslu. Někteří lidé, kteří kdysi byli velkou částí mého života tvrdí, že k horšímu a že jim chybí moje "staré časy". Jenže pravda je taková, že lidi říkají, že jsme se změnili, když přestaneme dělat to, co chtějí oni. Já jsem za ty změny ráda. A ikdyž někdy vyvádím hlouposti, jsem ráda, že jsem taková. Jsem prostě taková jaká jsem a okolí mě buď musí vzít i s mými "vadami", nebo mě nechat být. Tvrdím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Takže ať už se zachovám jakkoliv, vždy to má svůj důvod a mnohdy i velký význam. To je tak asi všechno, co sem napíšu ohledně svého popisu.
Dále bych sem chtěla napsat úlomek mé blízké minulosti. Byla to láska. Byla to velká zamilovanost, bohužel ale do nesprávné osoby. Prostě to nevyšlo a asi po týdnu jsme to utli úplně. A já začala blbnout. Byla jsem tak zamilovaná a zároveň jsem měla pocit, že ho nenávidím, až jsem nevěděla co mám se sebou dělat. Potkala jsem se i s řezáním. Deprese. Smutek. Pocit samoty. Nenávist. Bolest. Kdyby tady pro mě nebyli moje nejdůležitější osoby, byla tu i možnost, že už bych tu vlastně nebyla. Nikdy se ale nedozvím, jestli bych to opravdu dotáhla do konce. Myslím ale, že ne. Myslím, že by se vždy našla alespoň jedna důležitá maličkost, která by mi v tom zabránila... Všechno ale mělo být jinak. Všechno je jinak. Nejvíce mi pomohl kamarád. Opravdu neskutečně moc mě podržel, aniž by o tom on sám nějak moc věděl. Zase ty důležité maličkosti. Ano, ty jsou nejpodstatnější v mém životě. Dopadlo to všechno ale úplně jinak. Ten kamarád tu byl pro mě. Já pro něj měla slabost. Velkou slabost. Hodně velkou slabost. Až se to jednoho dne všechno úplně změnilo a mě se otevřela nová část mého života. A jsme tam, kde jsem teď. Se zápornými vzpomínkami na minulost, ale s vědomím, že tu jsou lidé, kteří tu jsou pro mě a i v nejhorším mě podrží. Jsem za to neskutečně vděčná.
Přítomnost? ANO! Jsem šťastná. Jsem zamilovaná. Jsem spokojená. Uzavřela jsem minulost do černé krabičky a zasunula ji do nejzazšího místa mé duše. Nyní jsem šťastná se svým zlatíčkem (výše zmiňovaném jako kamarád) a 12.března jsme spolu 2 měsíce. Prožívám s ním ty nejkrásnější chvíle mého života. Miluji ho nejvíc, jak jsem kdy koho milovala. Jsem s ním nejšťastnější za celý svůj život. I okolí mi to říká. Užívám si každý okamžik s ním a vzhledem k mé minulosti si toho neskutečně vážím a cením. Ne jako někteří lidé, kteří si uvědomí, co vlastně měli až po tom, co o to přijdou. Já to vím a užívám každého okamžiku. Udělám a obětuju strašně moc pro to, aby nám to vydrželo a my byli spolu šťastní. Dovolím si říct, že nám to skvěle klape. Začátek byl sice těžký, hlavně kvůli mě. Protože jsem ještě nebyla plně zahojená z předešlé bolesti a měla jsem prostě děsný strach, že se to pokazí a já budu muset prožívat ještě větší bolest. Naštěstí jsem se díky němu přes to přenesla hlavně díky tomu, že jsem pochopila, že mě doopravdy miluje.Že o mě stojí i přes to, že ví, že jsem jaká jsem. Prvně jsem ho hodně vázala a visela na něm jako klíště. Později jsem si to vyčítala. Pak mě to tak nějak přešlo. Uvědomila jsem si, že nás jen nějaká maličkost nerozdělí a já si s ním můžu být jistá. Vytvořila jsem si k němu velkou důvěru. Důvěru, že mě nepodvede, že mi neublíží ani nic podobného. Proto už nemám problém s tím, dát mu trochu volnosti. On potřebuje volnost a já mám taky ráda takový ten osobní čas, kdy si můžete dělat věci pro sebe. Zkrátka a jednoduše jsme stále v kontaktu, vídáme se ve škole téměř každý den a spolu jako opravdu "spolu" býváme, když máme oba čas. Obvykle tak 2-3dny za týden. Je to tak akorát. Někdy málo, někdy dost. Ale jsem spokojená :)
Tak, a to by mělo stačit jako seznámení s mou přítomností a blízkou minulostí ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat